76km, 3000m+

Když bych měl shrnout svoje zážitky z první účasti na Zapomenutých horách, tak to byl jeden velký rollercoaster. Týden před startem bylo v předpovědi hafo deště se sněhem a teploty kolem bodu mrazu a já jsem pomalu oprašoval zimní výbavu. Jenže pak přišla teplá fronta a už během týdne se předpověď pomalu zlepšovala tak, že jsem do tašky radši hodil opalovák. Ve finále z toho bylo krásných 15-18 stupňů a asi nejhezčí závod, co jsem kdy běžel. Podzim je holt podzim.

Jenže co na sebe? Aktuálně jsem v botníku nenašel nic, co bych si chtěl na 100% vzít (buď málo pohodlí nebo oběháno). Původně jsem vkládal naděje do nejnovějšího přírůstku - CRAFT Pure Trail, ale po diskuzi s veterány této akce o nástrahách trasy jsem tuto myšlenku zavrhl. Další variantou byly i organizátory doporučované Inov-8 Trailfly Ultra G 280, ale ty jsem měl letos na H8, kde bylo relativně vedro a úplně se mi v sebězích neosvědčil, jindy přívětivý, pletený svršek. Takže jsem oklepal bahno z Istrií 100 prověřených Inov-8 Trailfly G 300 MAX, které už sice mají 1000km, ale pořád posloužily víc než dobře.

S oblečením to nakonec naštěstí bylo jednodušší. Věděl jsem, že v triku CRAFT Active Extreme s dlouhým rukávem dokážu přežít cokoliv mezi 5-20 stupni a stejně tak mi budou stačit kraťasy CRAFT PRO Trail 2v1. Největší jistotu volby jsem měl v ponožkách Inov-8 Speed Sock, které mi skvěle sedly už na několika ultra, a tak jsem si je schválně šetřil do Jeseníků. Obecně totiž platí, že můj levý palec rozedře absolutně všechno včetně kevlaru a s dírou na palci jsem to absolvovat nechtěl. Jenže rollercoaster… Ráno ještě na ubytku jsem si poctivě namazal prsty, chodidla, paty, ehm a stehna, po kraťasech jsem na levou nohu natáhl ponožku a hle – Pac-Man, takže záložní méně-děravé podkolenky. Poučení pro příště – pokud máš oblíbený pár ponožek, oblib si raději hned dva. Pak už jen tuna sladkého do vesty, voda a cola do flasků, stormshellka pro jistotu a hurá na start.

Pod startovním obloukem jsme si s parťáky popřáli hodně zdaru, ťukli pěstmi a vyrazili každý vstříc svému individuálnímu peklu. Ambiciózně jsem vypálil s nejrychlejší desítkou borců a hrdinně se s nimi zase po 4km rozloučil, protože mi došlo, že lepší je závod dokončit, než po 20km vzdát a hledat na konci světa nejbližší autobus do cíle. Teoreticky jsem mohl závod zabalit už na první kontrole, kterou bych bez běžce za mnou jednoznačně přeběhl (díky kámo), prakticky jsem ale mohl a musel pokračovat. Hned na druhé kontrole, kterou už jsem nepřeběhl, mi došlo, že se mi to dneska bude líbit. Výhled z Černého vrchu na podzimem zbarvené okolní kopce byl impozantní, a tak by se vlastně dal popsat výhled z takřka kteréhokoliv bodu trasy – Rychleby skutečně stojí za to a nemusíš sebou mít ani trailový bajk. Pak už to šlo ráz-naráz:

• občerstvovačka na Hraničkách z rána ještě plná všeho kromě závodníků, výborná margotka v kombinaci s vajíčkovou pomazánkou
• výběh do sjezdovky, který zabolí až nad sjezdovkou, protože nečekaná pasáž po traverzu v lese je ještě prudší
• luxusní teplý čaj na Czernici
• zážitkový hřeben přes Bílé kameny, Travnou horu, Smrk až na druhou občerstvovačku na Matesu
• i když nový, tak stále za mě proklínaný seběh na Nýznerovské vodopády, při kterém jsem ještě dožvýkával sýr z občerstvovačky (svině neklouzavý)
• zbytečné brodění Stříbrného potoka, protože jsem Stevie Wonder
• nekonečně táhlé stoupání na Stříbrný vrch, které bych měl běhat, kdybych nebyl sračka
• občerstvovačka Mates podruhé, teď už se spoustou závodníků v opačném směru a skvělou atmosférou
• žlutá hřebenovka na Špičák, na kterou bych se rád vrátil s čerstvýma nohama
• Hraničky podruhé, teď už obsypané závodníky všeho druhu v různém stavu rozkladu
• špitání lidí z kratší trati, kteří řeší, jak někteří blázni můžou běžet 76km
• jediný asfaltový úsek o délce asi 1500m, na kterém už se běží lehce, protože do cíle bych se snad i doplazil
• závěrečný strk na zříceninu, kde jsem se pokusil o vtip a zůstal nepochopen
• magická Čertova kazatelna, kterou jsem si neužil, protože jsem se snažil zdrhnout závodníkovi za mnou (úspěšně, tak aspoň něco)
• cílový oblouk, kterým jsem si myslel, že končí mé osobní peklo a nastává období euforie (devátý kruh pekelný byla ovšem až pizza na večeři v Paczkówě…)

All-in-all nádherná a náročná trasa, která nemůže žádné trailové oko nechat suché, ale zároveň si radši ani nechci představovat jak bych ji běžel/šel v dešti a sněhu. Obrovský dík pořadatelům za super akci a smekám před všemi, kteří závod absolvovali a večer ještě pařili v Tančírně. Jak jsem dopadl? Nakonec to nebyla žádná hrůza i když jsem se občas cítil jako absolutní šnek – čas 9:11, 9. v kat. a 11. celkově. Tak třeba zase za rok v (ne)zapomenutelných horách?

Autor článku: Adam Viktorín, hobby běžec